Kůže je materiál, který buď milujete, nebo nenávidíte (ale možná právě jen z důvodu neznalosti souvislostí). Ať tak či onak, nelze mu upřít jedinečné vlastnosti, které doposud žádný výrobce alternativního materiálu nedokázal zcela napodobit. Kůže je totiž poddajná, odolná, dýchá, zkrátka neustále "pracuje". Její kouzlo spočívá v tom, že nikde na světě nenajdeme dva kusy, které by měly stejnou strukturu. Výrobky z kůže při správné péči vydrží i desítky let. Navíc dokážou s časem měnit svůj vzhled a doslova zrají se svými majiteli.
Na rozdíl od kůží exotických zvířat jsou kůže hospodářských zvířat vedlejším produktem masného průmyslu. Jinak řečeno, lidé by se museli stát vegetariány, aby se kůže přestaly zcela produkovat. Za současného stavu alespoň slouží dál k výrobě kožených výrobků. Vlastně správně řečeno usňových výrobků. Pojem "kůže" totiž označuje nezpracovanou surovinu. Když se vyčiní, tedy zpracuje do stavu, kdy z ní lze vyrábět kožené věci, označuje se jako "useň". Vyčinění však nemění nic na tom, že se stále jedná o ušlechtilý přírodní materiál.
Prvopočátky zpracování kůže
Už pravěcí lidé pochopili, že kůže z ulovených zvířat jim mohou dál posloužit, proto je nevyhazovali, ale zpracovávali je. Zjistili však také, že neopracovaná kůže ve vlhkém prostředí zahnívá a rozkládá se, v teple zase vysychá, tvrdne a láme se. Bylo proto nutné ji ošetřit a stabilizovat kolagen, tedy ve vodě nerozpustnou bílkovinu, která je základní stavebním kamenem pojivových tkání. Tento proces samozřejmě od té doby doznal ještě spousty změn.
Na našem území byly prvopočátky koželužského řemesla zaznamenány koncem 13. století. Tehdy vyčinění jedné kůže trvalo i několik měsíců až let, dnes je to jen několik málo hodin až dní. Děje se tak převážně ve velkých průmyslových koželužnách, které leží hlavně v Itálii, Španělsku a Francii. V Čechách v důsledku postupné modernizace a technického pokroku většina koželužen zanikla. Stávaly totiž často uprostřed měst, a tedy neměly prostor pro novou, moderní techniku, a také nesplňovaly hygienické normy, když nedokázaly bezpečně odstraňovat odpad. Další velkou ránu dostaly v druhé polovině 19. století se zavedením chromočinění, které zkrátilo dobu potřebnou k vyčinění kůže na pouhých několik hodin.
Zpracování kůže dnes (krok za krokem)
Už od středověku jsou známy tři základní techniky vydělávání kůží. Jsou jimi třísločinění, jirchářské a zámišské činění. Celý proces obvykle dnes vypadá následovně: čerstvě stažené kůže se přepraví od dodavatelů do koželužen. Ještě před tím je ale nutné je ihned zakonzervovat solí nebo solným roztokem, aby se nezačaly rozkládat. Jakmile dorazí do koželužny, naloží je do obřích bubnů a pořádně je propláchnou, aby se z nich všechny konzervanty a nečistoty odstranily. Kůže se tím zároveň navrátí do stavu odpovídajícího kůži po stažení. Poté se louží, tedy namáčí v roztoku sulfidu sodného a vápna. Během tohoto procesu dojde k roztažení pórů a je tak snazší kůže očistit od chlupů. Poté se musí opět důkladně propláchnout, aby se zbavily nečistot a vápna. Dalším krokem je mízdření mezi soustavou válců pro odřezání zbytků vaziva a svalů. Následuje omykání, jehož účelem je dokonale odstranit kořínky chlupů a vytlačit poslední zbytky vápenné vody. Jinak by se totiž kůže nemusely rovnoměrně vyčinit. Dalším krokem je štípání neboli ztenčování tak, aby kůže byla stejně silná po celé své ploše. Mimochodem takto očištěné a odsrstěné kůži se říká holina. Poté kůže opět putují do velkých rotujících bubnů, kde se vyčiní pomocí směsi třísliv nebo solí chromu. Hlavním smyslem tohoto procesu je zabránit kolagenovým vláknům, aby se slepila. Díky činění zůstávají v pohyblivém stavu. Takto opracované kůže již nazýváme usně. Poté se může přejít ke konečným úpravám, které mohou zahrnovat barvení, leštění, žehlení válci, postřikování lakem, zdobení a mnoho dalších technik. Úplně na závěr se usně přeměří a voilà, již jsou připraveny k prodeji a dalšímu využití.
Na internetu lze nalézt nespočet videí o zpracování kůže. Zde pro ukázku video s českým komentářem, délka 5 min, Discovery (2011).